Rudolf Červenka, ředitel

Začněte jednotlivcem a než se nadějete, zjistíte, že jste vytvořili typ. Začněte typem a zjistíte, že jste vytvořili… nic. Je to tím, že jsme všichni divné bytosti, divnější za našimi tvářemi a hlasy, než chceme, aby se vědělo, i než sami o sobě víme.

To se svěřuje Francis Scott Fitzgerald v povídce The Rich Boy, kterou napsal na Capri, kde přemýšlel hlavně o Zeldě a s rozhodnou nadějí čekal, jak to všechno s ním a s ní dopadne, až knihkupecké pulty zavalí výtisky Velkého Gatsbyho.

Vystudoval jsem matematiku, a tak se mi dá prominout, že k této imaginární bytosti chovám neuhasitelnou vášeň. Jeden z mých určujících zážitků se vztahuje k úvodní přednášce oboru matematická analýza a zachycuje černovlasého mladého muže v blankytné košili a zářivě žlutém pulovru, jak zaníceně dramatickým, strhujícím výkladem uvádí do skutečné matematiky hejno čerstvých maturantů, kteří obsadili lavice velké posluchárny M1 v budově matfyzu na Karlově. Totéž nadšení mi dodnes zůstalo, nad matematickým pojednáním na určité téma zapomenu, co se děje kolem a zmocní se mě rimbaudovsky božské vytržení. Někdo asi může podobně prožívat náboženské zanícení nebo zánik vlastního vědomí v blízkosti milované ženy anebo pocit intenzivního bytí mimo pevné místo, mimo čas, ten pocit, který jsme někdy mívali při daleké cestě vlakem.

V Čechách víme, že skrze matematiku se dá dokonce zbohatnout, dokonce i šíleně zbohatnout – doslova šíleně. To ale není můj případ. Zato můj nejlepší kamarád je uznávaný odborník na kosmické technologie se specializací na materiály, které se v kosmických zařízeních používají, a s penězi si nemusí dělat hlavu. Pochopitelně nežije v Praze, ale v Torontu.

Příběh začal v osmdesátých letech, kdy jsme oba snili o práci v kosmickém výzkumu, on jako fyzikální chemik, já že budu vypočítávat dráhy kosmických letů, vlastně podílet se na vytváření programů, podle kterých během kosmických letů pracují palubní i pozemské počítače. V kosmickém a počítačovém oboru v Americe už tehdy pracovalo ve významných funkcích několik českých emigrantů, s jejich pomocí jsme tedy rozhodili sítě – já až ke Katherine Johnson, možná první černošské matematičce ve službách Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Katherine už dnes bohužel nikomu do NASA nepomůže, protože před několika měsíci ve věku 101 let zemřela. I z toho čísla je vidět, že bych byl býval měl na rozvinutí americké kosmické kariéry dostatek času, ale místo pro americkou laboratoř jsem se nakonec rozhodl pro českou rodinu. Rozhodnutí to bylo určitě správné, ale několik následujících roků v komunistické zemi, kterou vedli jedni z nejhloupější lidí na světě, jsem uvnitř trpěl a úpěl.

Můj kamarád tehdy utekl na americký kontinent, prokázal nadání a úpornou pracovitost, což mu spolu s pevným kořínkem českého venkovana postupně pomohlo k nejvyšším metám v oboru. To kolem roku 2000, když mu bylo mezi čtyřiceti a padesáti. No a já jsem se dvěma dalšími blízkými dušemi založil brzy po roce 1989 nakladatelství LEDA.

V Kanadě se kamarád seznámil s Johnem Irvingem (Svět podle Garpa, oscarová Pravidla moštárny), jehož jsem potom taky poznal. John tehdy psal pro svého nejmladšího syna Everetta román In One Person. Everett je gay. Johnovi se psalo blbě, protože od svých dvaceti do čtyřiceti zápasil ve wrestlingu, sice úspěšně, ale měl mnohokrát zlomené prsty, a dala se mu do nich artritida. První verze svých knih ale nedovede napsat jinak než rukou.

Irvingův Svět podle Garpa jsem četl někdy po třicítce – je to mnohotematický román, velká důležitost se tam ale přikládá dotahování věcí do konce. To jsem si odtamtud vzal. Praví se tam, že co děláme, má smysl jenom tehdy, když tu činnost – zápasení nebo jinou zálibu a zrovna tak profesi – člověk beze zbytku zvládne. Na rozdíl od toho, když začne jednou s tím a za chvíli s něčím jiným a pokaždé toho brzy nechá. Asi na to Irving přišel z wrestlingu, on je nevelké postavy.

Zásady, kterou mi vnukla beletristická kniha, se od té doby držím. Pomáhá mi odstraňovat překážky, a při vydávání knih člověk vlastně skoro nic jiného nedělá, než že odstraňuje překážky.

Vlastně patřím ke „ztracené generaci“ komunistických dob – trvaly 40 let, takže to byla řada ztracených generací, vysátých režimem do morku kostí, zbavených naděje a postupně mizících v potupném důchodu. Postupující kapitalismus oprávněně nesou čím dál úkorněji, a když ztratili revoluční zápal a osvobodivý dech devadesátých let odvanul, uvědomili si, že líp nebude. Teď to dávají to znát ve volbách.

„Ztracenou generaci“ (Lost Generation) původně vymyslela přeslavná málo známá americká spisovatelka Gertrude Steinová, „adoptivní matka“ skupiny mladých amerických spisovatelů narozených před rokem 1900. Výraz se rozběhl do světa v prvotině Ernesta Hemingwaye The Sun Also Rises. Ať už se ti spisovatelé zúčastnili bojů, nebo to už nestihli podobně jako Fitzgerald, po demobilizaci si přestali rozumět s ostatními a vyjadřovali nedůvěru ke zbytku společnosti.

Od Hemingwaye jsem okopíroval odpor a vzdor, s jakým se odmítl účastnit té hry na ztracenou generaci a prokázal sílu a suverenitu. Dnes ho lidi moc nechtějí číst. Zato vydávám i překládám jeho kontrastního souputníka F.S. Fitzgeralda, který se zázračným vcítěním líčí zákruty lidského osudu, oživuje domy, chodníky, hodiny, křoví a jiné věci, dokonce jejich stíny.

Od mého kamaráda odešla žena, když mu bylo padesát a jí o deset méně. Má s ní dvě dcery, obě už dávno soběstačné, přizpůsobené rodinných klanům svých movitých manželů. Nevnímá tolik svoji úspěšnou kariéru, jako to, že ho teď vývoj světa zrazuje – štve ho ztráta tradičních euro-amerických hodnot (už ani pracovitost a schopnosti neváží v Americe tolik co dřív), nesnáší globalismus s rozpínající se Čínou, nechápe kolektivní hysterický strach lidstva z nákazy. Upíná se k tomu, co zná a co je podle něj pozitivní. Proto mi nabízí finanční přispění na knihy, které oslavují kosmickou techniku, především ale na ty, které vyzvednou nezdolnost lidského pokolení a jeho vynalézavost, statečnost v zdánlivě bezvýchodných situacích, vzájemnou věrnost spřízněných duší.

Když jsem Velkého Gatsbyho, tu velkou útlou knihu překládal, mnohokrát jsem se vrátil, než jsem byl aspoň trochu spokojený se závěrečnými slovy českého textu:
Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která se nám rok co rok vzdaluje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána –
A tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez ustání odnášeni nazpět do minulosti.